Ráj na zemi, hudba pod baldachýnem. Koncertní sál v Tsinandali
11m
·
Slavná auditoria
·
V dalším pořadu z cyklu Slavná auditoria zamíříme tři a půl tisíce kilometrů daleko od našich hranic. Kam by to mohlo být? Skoro taková vzdálenost dělí Prahu od Lisabonu. Autor pořadu Jiří Vejvoda ovšem zavede posluchače Classic Praha za hudbou a za přírodním areálem, který už Alexander Dumas nazval rájem na zemi, opačným směrem. Nikoli na západ, ale na východ. Do kraje mnoha přírodních krás, jež berou v nížinách dech svou rozmanitostí i v horách svou nadmořskou výškou. Zároveň ale do míst, která se zdají být naší středoevropské civilizaci poněkud vzdálená. A co víc, dovedou být i docela nebezpečná.
The episode Ráj na zemi, hudba pod baldachýnem. Koncertní sál v Tsinandali from the podcast Slavná auditoria has a duration of
11:19. It was first published
More episodes from Slavná auditoria
Pražskojarní konkurence. Drážďanský hudební festival
Blížil se konec druhé světové války. Německo se zdálo být na kolenou, ale jeho válečná mašinerie dosud vzdorovala. Například v půlmiliónových Drážďanech, kam se navíc denně uchylovaly desítky tisíc uprchlíků, stále chrlil nové a nové zbraně zbrojní průmysl. Ve Florencii nad Labem, jak se městu za dob míru přezdívalo, dosud fungovalo na sto třicet továren tohoto typu. A morálka nacistů, vysoce postavených i řadových, byla sice už nalomena, ale do bodu nula ještě neklesla. Právě v tomto bodě se začala pozvolna odvíjet historie nového festivalu, který zde od několik desítek let později vznikl...
Hudební ráj v kozím městě. Operní budova a koncertní sály v Kantonu
V dalším dílu pořadu Slavná auditoria nás Jiří Vejvoda pozve do operní budovy a koncertní síně, resp. hned tři sálů o různé velikosti, umístěné pod jednou střechou. Nachází se ve městě o čtrnácti miliónech obyvatel, v srdci megalopole, vzdálené od Prahy bezmála devět tisíc kilometrů.
Třiatřicet hudebních výletů napříč kontinentem. Evropské koncerty Berlínských filharmoniků
nes, kdy se Evropa nezřídka utápí v bezpočtu sporů a konfliktů, je skoro těžké si představit úlevné nadšení, jaké se většiny obyvatel tohoto kontinentu zmocnilo po událostech roku 1989. A též v souvislosti se změnami, které následovaly. Na čelném místě k nim patřilo spojení dvou německých států, které si většina z nás, ale především Němců samotných, do poslední chvíle nedokázala představit. A přece k němu došlo, což mělo – kromě mnoha zásadnějších věcí – vliv také na polohu budovy Berlínské filharmonie. A na osud světově proslulého orchestru, který v ní sídlí.
Vzpomínky na geniálního bručouna. Tři muzea Giuseppe Verdiho
Bussetto. Malé město, ve kterém žije necelých sedm tisíc obyvatel. Ležící nedaleko Piacenzy, Parmy či Cremony. Snadno lze podlehnout dojmu, že poslední ze jmenovaných sídel, proslulé výrobou houslí, zdejšímu kraji svou proslulostí vévodí. Jenomže Cremona má blízko vážného konkurenta. Alespoň mezi milovníky opery po celém světě. Zástupy těchto hudebních Nomádů míří totiž každoročně právě do Bussetta. Protože tam se 10. října 1813 narodil operní velikán nad jiné. Skladatel Giuseppe Verdi.
Ani boží, ani větrné. Hudební Nové mlýny v Pardubicích
Určitá zásadní okolnost je příběhům koncertních sálů či operních domů společná. Nejedná se o nezáživný shluk čísel a údajů, nudný výčet jednotlivých dat. Je tomu právě naopak: za každou z těchto staveb, ať už ve světě či u nás, se skrývá konkrétní vyprávění o konkrétních lidech. O těch, kteří dali k záměru vybudovat dotyčný objekt svůj podnět; zpřístupnili potřebný pozemek; nabídli návrhu svůj um, poskytli své tvůrčí schopnosti; otevřeli projektu svá srdce i své peněženky.