Slavná auditoria

Během seriálu mapujícího ženy s taktovkou, který se letos stal jednou měsíčně součástí pořadu Světová auditoria, jsme za dirigentkami mnoha národností zamířili napříč prostorem I časem. Tentokrát zůstaneme doma. V minulosti jsme se dotkli i vyprávěním o naší komponující dirigentce Vitce Kaprálové. A zmínka o české provenienci padla rovněž v souvislosti s pořadem o celosvětové soutěži dirigentek La Maestra, které se nedávno docela úspěšně zúčastnila naše adeptka taktovky Nikol Kraft. Že by to ale bylo z našich luhů a hájů vše? To určitě ne, i když se prosadit před orchestrem není u nás, zdá se, pro ženy zatím nic jednoduchého. Však také jedna ze dvou, kterým patří dnešní závěrečný díl, tedy Olga Machoňová Pavlů, žije a působí ve Švýcarsku. Velice světlou výjimkou ze zmíněného pravidla se ale po právu pyšnit můžeme. A tou je Miriam Němcová.

V srdci východočeského města Náchod a zároveň pod strmým vrchem, kterému vévodí místní zámek, stojí rozměrná budova. Vyjádřeno dnešní terminologií, „multifunkční“. Vznikla ovšem dávno předtím, než se do češtiny vloudila slova tohoto typu, když v mnoha případech máme po ruce domácí výrazy. V tomto případě „víceúčelová“. Ať tak či onak, na náchodském Masarykově náměstí se vyjímá stavba, v níž se pod jednu střechu vměstnal nejen hotel, ale také divadelní a koncertní sál. Jsme v budově zvané z historických příčin U beránka, když původně byl onen beránek ve štítě dokonce Zlatý. Tento druh třpytu se postupem doby vytratil. Je ale nahrazen čímsi cennějším. A to prostorem, do kterého tu a tam vniká i klasická hudba.

V srdci východočeského města Náchod a zároveň pod strmým vrchem, kterému vévodí místní zámek, stojí rozměrná budova. Vyjádřeno dnešní terminologií, „multifunkční“. Vznikla ovšem dávno předtím, než se do češtiny vloudila slova tohoto typu, když v mnoha případech máme po ruce domácí výrazy. V tomto případě „víceúčelová“. Ať tak či onak, na náchodském Masarykově náměstí se vyjímá stavba, v níž se pod jednu střechu vměstnal nejen hotel, ale také divadelní a koncertní sál. Jsme v budově zvané z historických příčin U beránka, když původně byl onen beránek ve štítě dokonce Zlatý. Tento druh třpytu se postupem doby vytratil. Je ale nahrazen čímsi cennějším. A to prostorem, do kterého tu a tam vniká i klasická hudba.

Ve vztahu ke klasické hudbě je Karlovarský kra jplný paradoxů. Se svými zhruba třemi stovkami tisíc obyvatel se jedná o nejméně zalidněný kraj v republice. A svou velikostí zápolí o poslední příčku s krajem Libereckým. A přece už kolem dvou století, což je údaj zcela rekordní, existují v tomto kraji dva symfonické orchestry. V Karlových Varech i v Mariánských Lázních přirozeně vznikly původně jako lázeňské, vyhrávající hostům na kolonádách. Ale postupně se rozrostly, vypracovaly do podoby menších symfonických těles.

Sedmimiliónové město Rio de Janeiro není jen symbolem samby, ale najdeme tu i dvě místa zasvěcená klasické hudbě. V tomto takřka sedmimiliónovém lidském mraveništi se – kromě všeho jiného na čele s všudypřítomným tancem samba – nachází také dvě místa, dva prostory zasvěcené klasické hudbě. Buď výhradně, anebo z valné části. Řeč je o Komorním sále Cecílie Meireles a o areálu nazvaném Město umění neboli Cidade das Artes.

Říkává se, že mozek ženy je schopen – na rozdíl od mužského – zvládat několik činností najednou, aniž by to mělo vliv na jejich kvalitu. A lehce trpký komentář k tomu dodává, že často ženě bohužel ani nic jiného nezbývá, má-li zvládnout vše, co od ní život v práci i v soukromí žádá. Ať už je tomu jakkoli, najdou se mezi světovými dirigentkami dneška dvě, které – k překvapení mnohých odborníků i diváků – zvládají na pódiu buď střídavě, anebo dokonce zároveň dvě disciplíny.

Vyjít si v Meranu po ránu na procházku nabízí zážitek dvojího, naprosto protichůdného druhu. Zároveň opojení krásou, která se tam s rozbřeskem klube do života, ale i kocovinu z předchozího večera, jenž nabídl jeden z mnoha skvělých koncertů v naprosto špičkovém podání, jaké by člověk v tak relativně malém městě nečekal. Vše takříkajíc nakousl roku 1893 norský skladatel Edvard Grieg. Po něm zde trávil léto a podstupoval lázeňskou léčbu v roce 1901 Béla Bartók. O třináct let později, na samém prahu první světové války, se Meranem pohyboval Max Reger. A v roce 1922 nejenže si tu užíval odpočinku Richard Strauss. Uspořádal zde recitál z vlastních písní, při němž na klavír doprovodil sopranistku Lotte Schone. Právě tehdy se začala odvíjet první, po čase nadlouho přerušená tradice letních přehlídek, zasvěcených klasické hudbě. A když si pak Merano v roce 1983 připomínalo sto padesát let od prvního zdejšího krůčku směrem k lázeňství, navázal na dávný počin nynější hudební festival.

Areál v severovýchodním cípu Starého Města Pražského, poblíž řeky Vltavy, se díky ženě, která jej před osmi staletími založila, jmenuje Anežský klášter. Spleť jeho budov včetně dvou kostelů se rozkládá v místě, které od první polovině 13. století bývalo výspou pražské chudiny. Dnes tu zní klasická hudba.

Vydat se za koncertními sály či operními domy na Balkán znamená narazit ve většině míst na českou stopu. Vlastně není divu, že máme bývalou „Jugošku“ v krvi. A není to jen kvůli tomu, jak rádi tam už desítky let jezdíme k moři. Vzájemná pouta jsou historická, jazyková i kulturní, v jejichž rámci hraje významnou roli hudba.

Jen jednou za mnoho let se Česká republika takzvaně ujímá kormidla nad celou Evropskou unií. Přesněji řečeno, předsedá Radě Evropy. Ve skutečnosti spíš celoevropskou agendu koordinuje a posouvá, než že by vše striktně iniciovala či řídila. Přesto byla však nešťastné, jak to dopadlo poprvé. Řeč je o roce 2009, kdy byla naší tehdejší vládě vyslovena během našeho předsednictví v Poslanecké sněmovně nedůvěra, aniž byl na stole jasný plán B. Ovlivnilo to negativně nejen naši pověst na kontinentě, ale i řadu dílčích akcí, připravených tehdy pro půlroční předsednické období.