Slavná auditoria

Kdybychom měli spatra vyjmenovat několik norských měst, každý si vzpomene na metropoli Oslo, asi i na Bergen a možná na Trondheim. Ale jen málokdo z nás by se zmínil o přímořském Stavangeru. A přece je právě Stavanger pro nynější bohatství této země klíčový, dokonce se mu přezdívá „norské hlavní město ropy“.
Toto označení platí od poloviny 60. let minulého století, kdy byla pod mořským dnem relativně poblíž Stavangeru objevena ložiska ropy a následně vybudována rozměrná těžební plošina. Zásadním způsobem to změnilo charakter města, v němž se do té doby značná část obyvatel živila ve zpracovatelského průmyslu. Byly tu objemné konzervárny ryb, ze kterých finální produkty – ať už zmražené či třeba jako sardinky – putovaly do bezpočtu blízkých i vzdálených koutů planety.
Zdejší příběh spjatý s klasickou hudbou je o desítky let starší. Pomalu, ale jistě vedl k tomu, že byl napřed vybudován první koncertní sál zvaný Kuppelhallen. A když přestal vyhovovat, přikročilo město ke stavbě dalších dvou, vzájemně propojených v rámci koncertního domu. Není to přehnaný přepych? Mají své využití a tudíž své opodstatnění?

Cesta. Tu posetá šperky, tu kodrcavá v rozhrkaném kočáře. Skoro vždy však doprovázená ženami, se kterými se nejen miloval, ale s nimiž také nejednou obchodoval, vyjednával a pletichařil. Každopádně je slovo cesta případným symbolem pro život, jaký – z města k městu, od země k zemi – vedl proslulý Benátčan jménem Giacomo Casanova. Kromě všeho jiného ovšem i nevalný houslista a rovněž svědek, přímý či nepřímý, mnoha hudebních počinů své doby. Tedy 18. století.
Naše éra si jej připomíná v souvislosti se dvěma výročími. Rok 2023 je ve znamení skutečnosti, že od Casanovova úmrtí v Duchcově, kde skonal 4. června 1798, uplynulo dvě stě dvacet pět let. A rok 2025 přináší ještě kulatější jubileum. Rovných tři sta let od jeho narození, protože benátský dobrodruh, dívkař, cestovatel, špión, uprchlík, ale i literát přišel na svět 2. dubna 1725.

Ve vídeňských kavárnách poblíž Musicvereinu, který byl šestatřicet let jeho domovem, mu uctivě říkají „pane profesore“. Pro veřejnost či média byl šestnáct let ředitelem či předsedou, ale nejčastěji přímo prezidentem Vídeňských filharmoniků.
Clemens Hellsberg za sebou v tomto orchestru, bezpochyby jednom z nejlepších na světě, zanechal výraznou manažerskou stopu. Ovšem také hudební, protože po celou dobu svého prezidentování byl jako výtečný houslista zároveň aktivní na pódiu či v nahrávacím studiu. Zároveň ovšem už během svého šéfování a muzicírování zahájil další činnost, ve které pokračuje i po ukončení své aktivní mise u Vídeňských filharmoniků.

Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.

Nebývá zvykem začínat příběh o koncertní síni vzpomínkou na jiný, který měl stát nedaleko od ní. Jenže České Budějovice nejsou jen městem, kde – jak známo – by chtěl žít každý, ale také jihočeskou metropolí s příznačně tuzemským přístupem ke vzniku nových prostor, zasvěcených klasické hudbě. Smutný hrdina zdejšího epopeje získal přezdívku Rejnok. Oficiálně se přitom měla budova v českobudějovické čtvrti Čtyři dvory jmenovat Koncertní a kongresový sál Antonína Dvořáka.

Je obdivuhodné, že řada festivalů zaměřených na klasiku najdeme na odlehlých místech, tam, kde takříkajíc lišky dávají dobrou noc. V místech vzdálených od velkých měst s jejich jistotou věrných příznivců náročnější hudby.
V oblastech, kde se výhodně nepodniká, kde nekvete průmysl a kde je tudíž obtížné nacházet firemní mecenáše pro menšinovou kulturu. Na tu nemívají v rozpočtech příliš finančních prostředků ani radnice zdejších sídel, zatímco o privátních sponzorech – rozuměj bohatých občanech – takřka nemůže být řeč.
Do výčtu akcí tohoto typu patří už od roku 1993 Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Diitersdorfu. Barokního skladatele, ale i houslisty ve své době tak významného, že od prvních houslí udával tón výjimečným vystoupením dechberoucího kvarteta. Na druhé housle v nich totiž hrál Joseph Haydn, na violu nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart a na violoncello Jan Křtitel Vaňhal. Vídeň mohla padat Dittersovi k nohám, ale on si na bezmála tři desetiletí našel zázemí daleko odtud. Přes tři sta kilometrů severně, v horském městečku Jeseník, kterému vévodí zámek Jánský vrch.

Je obdivuhodné, že řada festivalů zaměřených na klasiku najdeme na odlehlých místech, tam, kde takříkajíc lišky dávají dobrou noc. V místech vzdálených od velkých měst s jejich jistotou věrných příznivců náročnější hudby.
V oblastech, kde se výhodně nepodniká, kde nekvete průmysl a kde je tudíž obtížné nacházet firemní mecenáše pro menšinovou kulturu. Na tu nemívají v rozpočtech příliš finančních prostředků ani radnice zdejších sídel, zatímco o privátních sponzorech – rozuměj bohatých občanech – takřka nemůže být řeč.
Do výčtu akcí tohoto typu patří už od roku 1993 Mezinárodní hudební festival Karla Ditterse z Diitersdorfu. Barokního skladatele, ale i houslisty ve své době tak významného, že od prvních houslí udával tón výjimečným vystoupením dechberoucího kvarteta. Na druhé housle v nich totiž hrál Joseph Haydn, na violu nikdo jiný než Wolfgang Amadeus Mozart a na violoncello Jan Křtitel Vaňhal. Vídeň mohla padat Dittersovi k nohám, ale on si na bezmála tři desetiletí našel zázemí daleko odtud. Přes tři sta kilometrů severně, v horském městečku Jeseník, kterému vévodí zámek Jánský vrch.

„Krize nabízí nové příležitosti, je výzvou k růstu“, čítáme v dobách, kdy se nám nedaří. A podobné proklamace většinou vnímáme jako hraběcí rady. Že na nich je ale hodně pravdy, dokázalo nám například poválečné Německo, které během několika let doslova povstalo z popela jako bájný pták Fenix. A především ve své západní části, masivně podporované zahraničním kapitálem, nastartovalo obdivuhodný hospodářský růst.
Jeho součástí se přirozeně jevila potřeba znovu stavět, budovat. Kromě jiných měst to plně platilo i o čtvrtém největších na území Německa. A tím je – se svým zhruba milionem obyvatel - Kolín nad Rýnem. V posledním údobí druhé světové války podniklo spojenci na město včetně jeho centra devastující nálety.

Tam, kde se klasická hudba na rozhlasových vlnách či na televizní obrazovce objevuje, musí být kromě dramaturgů či editorů někdo, kdo celý proces řídí, usměrňuje. Napřed mu zajistí rozpočet a po výrobě zařazení díla do televizního programu. Bývá výhodné, pokud má takový šéf cit pro věc, pokud dokáže přinášet impulsy, inspirovat.
Na evropské televizní scéně posledních desetiletí lze hrstku múzických manažerů objevit. Jedním z nich byl Stefan Felsenthal, člověk který uměl být novátorem, zároveň však s úctou jak ke kulturní, tak široce humanistické tradici Evropy. Jeho životní pouť ho k tomu ostatně předurčila. Pocházel z židovské rodiny v Německu, žil v Nizozemí, ale miloval Prahu i naši hudbu. Nejvíc si vážil Bedřicha Smetany.

O velký koncertní sál v Ostravě, jehož vznik je navíc propojený s rekonstrukcí stávajícího Domu kultury, se už několik let svádí bitva. Jak mezi politiky, tak mezi občany. A mezitím docela v tichosti vznikl komorní koncertní sál v rámci Ostravské univerzity. Navíc v samém srdci města, na území dlouhodobě podceňovaném a nyní zdařile revitalizovaném.
Vzdáleně to připomíná pražský příběh týkající se budovy nové knihovny. Zatímco kolem Kaplického blobu na Letenské pláni panovaly vášně, jen o něco dál, v zákoutí blízko náměstí zvaného „kulaťák“, byla bez křiku a bez protestů postavena Národní technická knihovna. Mimochodem velmi pěkná a svému účelu vyhovující. Dokonce se i v jejím interiéru tu a tam konají koncerty klasické hudby.