Slavná auditoria

V adventních týdnech se lidé scházejí v kostelích častěji než jindy. Přicházejí sem nejen za duchovní posilou, ale též za hudbou. Jiří Vejvoda pozve ve svátečním čase posluchače Classic Praha do svého oblíbeného děkanského kostela Sv. Václava ve východočeské Dobrušce.
„Hudba je řečí andělů,“ prohlásil před dvěma staletími skotský spisovatel a historik Thomas Carlyle. Nikdy a nikde to snad neplatí víc než o vánočních svátcích v kostele. Během nich, a samozřejmě už předtím v adventních týdnech, se lidé scházejí v kostelích častěji než jindy. Kvůli jesličkám, vánoční výzdobě, za modlitbou, ale taky za hudbou. Zní tu svátečně, líbezně – inu, andělsky.

Už od roku 1737 zní neapolským Teatro di San Carlo hudba. Jedním z jeho prvních uměleckých šéfů byl skladatel Gioacchino Rossini. Kdo stojí v čele tohoto prestižního operního domu dnes?

Hned několik významných hudebních festivalů je u nás věnováno Leoši Janáčkovi. Ty největší se konají v Brně a v Ostravě, ovšem tři desítky let tohoto českého velikána připomíná i festival v lázních Luhačovice. Koná se pravidelně ve druhém srpnovém týdnu.

Cílem pouti dalšího pořadu Jiřího Vejvody Slavná auditoria za koncertním sály světa je město, ve kterém bychom možná – sebestředně, mylně až pošetile – evropskou klasickou hudbu neočekávali. Přitom je pravý opak pravdou. Zní tam v prostředí, které můžeme jen závidět. Vydáváme se do turecké Ankary.
Bezmála pět set kilometrů odtud západním směrem leží někdejší Cařihrad, od dvacátých let dvacátého století Istanbul. A skoro pětkrát dál je to z Ankary na sever Itálie, do města Bergamo. Proč právě tam? Důvod je prostý, pátrání něm napříč dějinami však takřka detektivní. Příběh začínající před dvěma staletími vypráví o průniku italské opery do někdejší Konstantinopole. A vrcholí nedávným vybudováním koncertního areálu pro symfonickou hudbu v Ankaře.

Často se mívá mylně za to, že kdo působí v tom či onom oboru tvůrčím způsobem, může časem vykonávat i řídící funkci. Vždyť přece svěřenou oblasti důvěrně zblízka a v podrobnostech zná! Jinak řečeno - dirigent, hudebník, pěvec se jistě stane dobrým ředitelem orchestru či opery; anebo redaktor, scénárista, moderátor bude bezpochyby kvalitním šéfem v rozhlase, v televizi, v novinách.

Nejen v Čechách existuje rivalita mezi městy, například Hradcem Králové a Pardubicemi. Také na Slovensku se podobné případy najdou. Například souboj o regionální moc i kulturní dominanci mezi Banskou Bystricí a Žilinou. Dělí je od sebe kolem devadesáti kilometrů, obě čítají zhruba osmdesát tisíc obyvatel, kdysi byla krajskými městy. Klín ovšem mezi ně vrazilo Slovenské národní povstání, které mělo od srpna roku 1944 své zázemí v Banské Bystrici. Ta na tom po druhé světové válce vytěžila přízeň úřadů. Stala se metropolí Středoslovenského kraje, proudily sem investice, byla tu dokonce založena stálá operní scéna.

Slavností bývá někdy nazýván Chopinův festival v Mariánských Lázních. A není to přehnané tvrzení. Každoroční hudební událost, obohacená navíc v sudých letech o mezinárodní klavírní soutěž, se totiž postupně rozrostla do bohaté přehlídky akcí. Kromě symfonických koncertů obsahuje i koncerty komorní, dále pak recitály, nokturna či matiné, ale také jazzová vystoupení. Rovněž probíhá doprovodný program včetně golfového turnaje, na kterém je příležitost k seznámení se se sponzory. A nelze vynechat ani výtvarnou rovinu tohoto festivalu, protože jmenný výčet spolupracujících umělců je úctyhodný.

Pouť za budovou ve Lvově, v jejímž hlavním sále se o večery dělí opera s baletem, začne autor pořadu Slavná auditoria Jiří Vejvoda v nedaleké restauraci. Jmenuje se Atlas, dodnes se pyšní vnitřním vybavením ze 30. let minulého století, kdy byla otevřena, a v jejích pokynech hostům se odráží místní humor.

Psal se rok 1785, když se svůdník, diplomat, špión, hazardér, literát a především dobrodruh Giacomo Casanova ocitl znovu ve Vídni. Po životě tak rušném, že by vydal za deset jiných, se cítil unaven. Táhlo mu na šedesát. Z Benátek, kam se předtím vrátil, aby se smířil s inkvizicí poskytováním informací, byl nakonec znovu – a už natrvalo – vyobcován. Jako nenapravitelný hříšník.
Měl za sebou nesčetné pouti napříč Evropou. Od Anglie po Rusko. Včetně Francie, Německa nebo Švýcarska. Všude se potkával nejen s lidmi na výsluní, ale – spíš příležitostně než pravidelně – také s hudbou. Nebyla mu rozhodně cizí. Sám přece kdysi, v dětství a v mládí, hrál na housle, i když – jak se zdá – nevalně. Ale měl k muzikantům a jejich údělu vztah. Navíc jej ovlivnilo, že pocházel z města divadel na čele s ikonou jménem La Fenice; z města Antonia Vivaldiho a dalších skladatelů.

Když se prochází nekonečným bludištěm, jaké připomíná zákulisí a zázemí Královské opery a baletu v Londýně, s mnoha zaměstnanci se prý Alex Beard oslovuje křestním jménem. Aneb, jak bychom my řekli, tyká si s nimi. Má mezi nimi kredit pracanta, který jezdí – údajně často na kole! - do práce po osmé ráno a nejednou opouští svou kancelář až kolem desáté večerní. Svůj úděl bere jako výzvu, jako nezbytnost.
Sám o sobě říká, že „funguje na olivový olej“, bez něhož nedá denně ani ránu. Svou práci miluje, stala se mu posláním, ale ještě víc lne ke svému zázemí - dvěma dětem a manželce, která je pro něj „kotvou“. Kdyby se narodil podruhé, chtěl by být „nadhazovačem v kriketu.“