Slavná auditoria

Cesta na jih. Jako by se v naší době stala synonymem pro letní výpady k moři, kdysi při nejlepším do Chorvatska, dnes už kamkoli od Řecka přes Itálii po Španělsko. Ať tam či onam, vždy je nezbytné urazit přes tisíc kilometrů, často mnohem víc. To olomoučtí arcibiskupové si to před staletími zařídili jinak. Také je za parných letních dnů tížil pobyt uprostřed rozpáleného města – a ukrývat se za zdmi svých paláců je neuspokojovalo. A proto našli řešení. Proč se však trmácet daleko, když pouhých čtyřicet kilometrů jižně od Olomouce se nachází potenciál jménem Kroměříž?

Od 1. ledna 1993, kdy se Československo rozdělilo dva státy, uplývá stále víc času. A s ním u nás přibývá těch, pro které je slovenština cizím jazykem, kterému do značné míry nerozumí. A protože jazyk je bránou do kultury, nezajímají se ani o to, jaké na Slovensku vychází knihy, co tam vzniká na divadelní či hudební scéně, jaké se natáčejí filmy. A jak je tomu v oblasti klasické hudby? Přiblíží další pořad Slavná auditoria.

Tentokrát cyklus o světových auditoriích na vlnách Rádia Classic Praha zamíří opravdu daleko. Ocitneme se v Asii, ve vzdálenosti více než 8 000 kilometrů od Prahy. A přece se budeme do značné míry cítit jako doma… Jak je to možné?
Než autor pořadu Jiří Vejvoda tento paradox osvětlí, nabídne pár základních – v lecčem zajímavých – faktů o Vietnamu. Při pohledu na mapu Asie země ve volné asociaci připomíná jednu evropskou zemi. Itálii. Také je to jakási protáhlá bota, ne-li kozačka či holínka, táhnoucí se ze severu k jihu podél moře. I když v případě Vietnamu jej mořské vlny omývají jen z východu.

Během padesáti let svého manažerského působení se pařížský rodák Stéphane Lissner propracoval do čela ikonických operních domů našeho kontinentu. Kde všude působil? Jeho životní pouti se bude věnovat další díl pořadu Slavná auditoria.
Kdosi o něm napsal, že kdyby se z čelných operních domů v Evropě sestavovala hitparáda, on by byl jejím matadorem. A něco na tom je. Od svých dvaceti do svých sedmdesáti let, tedy během kulatého půlstoletí, se pařížský rodák Stéphane Lissner propracoval do řady významných či vyloženě ikonických oper našeho kontinentu. Na čele s milánskou Scalou, Pařížskou operou a milánským Teatro di San Carlo.

Polské město Štětín je otevřenou učebnicí dějin. Historické události tu připomíná například Námořní muzeum. Nás ovšem bude zajímat koncertní budova z roku 2015, která nese jméno skladatele Mieczyslawa Karlowicze.
Na obzoru plachta bílá… Tak pojmenoval hudební publicista Jiří Vejvoda další pouť za dalším z bezpočtu koncertních sálů jak ve světě tak doma, které ve tomto pořadu mapuje. Ačkoli by název mohl evokovat buď báseň od Michaila Lermontova či dobrodružný román od Valentina Katajeva, nepocestujeme do Ruska, nýbrž do jedné ze sousedních zemí naší republiky. Navštívíme město, které je v mnohém ohledu zvláštní. Vzdálenost do Varšavy je odtud pětkrát delší než do Berlína, a přece – po dlouhé době – patří opět k Polsku. Leží v jeho severozápadní části zvané Pomořansko, je považováno za námořní přístav, ale přitom na mořském břehu neleží: rozkládá se v deltě řeky Odry, která je tu tak hluboká a široká, že do ní mohou vplouvat i zaoceánské lodi. Kdysi, před dvanácti staletími, zakládali první zdejší sídlo nám tak blízcí Lužičtí Srbové. A po druhé světové válce nám na několik let jsme jako vnitrozemský stát vlastnili část zdejšího přístavu.
Jsme v polském Štětíně. Městě ležícím tak trochu stranou, turisty proto méně navštěvovaném než zmíněná Varšava, Krakov nebo Gdaňsk. To ale neznamená, že toto půlmiliónové město není zajímavé. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Tyrolsko. Překrásnou oblast hor, lesů a pastvin rozčísla první světová válka a její politické důsledky na dvě části, náležející dvěma státům. Jižní Tyroly s vrcholky Alp i Dolomit připadly Itálii, severní část zůstala Rakousku coby nástupnickému trpaslíkovi obřího mocnářství. Rakouské Tyrolsko těsně sousedí s Bavorskem, což dokazuje například poloha malebného města Kufstein, díky velkolepému hradu považovaného za „tyrolskou perlu“. Přitom je odtud do Německa opravdu coby kamenem dohodil…

Letošní ročník festivalu Smetanova Litomyšl se z důvodu opravy litomyšlského zámku přesunul do původně sportovní haly. Jak se tam festivalu dařilo?
Kdysi dávno, ještě za časů Československé televize, začínaly komentáře utkání v kopané moderátorským sloganem, který zněl: Sportu zdar a fotbalu zvlášť. Důvod byl pragmatický. Zatímco přímé přenosy se odehrávaly v podvečer či večer, záznamy druhý den dopoledne. A bylo tudíž nezbytné zvolit univerzální pozdrav, přivítání.
Podobně pragmatická je též příčina pro to, aby se některé koncerty v rámci Národního festivalu Smetanova Litomyšl začaly na prahu 20. let 21. století odehrávat v hale, původně vybudované pouze pro sport. Oprava tamního, vzácně renesančního zámku se totiž protáhla, což v tomto prostoru znemožnilo konání takových večerů – ať už operních či symfonických – které vyžadují velké jeviště i hlediště. Co s tím?
Zvolna končící vedení Smetanovy Litomyšle, jmenovitě ředitel Jan Pikna a dramaturg Vojtěch Střítezský, zvolilo řešení, které se bez znalosti poměrů v litomyšlské architektuře mohlo zdát přehnaně odvážné. Rozhodli se přemístit řadu koncertů či představení do haly, která dosud doby sloužila převážně, ne-li výhradně, sportu. Může to fungovat? A za jakých podmínek?

Deset let v čele jedné z klíčových operních scén našeho světadílu, jakou je bezesporu bruselská La Monnaie. Dalších deset let u kormidla jednoho z obřích festivalů klasické hudby v Evropě, za který lze po právu považovat Salcburk. K tomu působení v operních domech New Yorku či Madridu či námluvy s Bayreuthem, ale též - po mém soudu nedoceněná - zásluha na vzniku a rozvoji pozoruhodného hudebního festivalu v Německu. Taková byla v kostce kariéra vlámského múzického manažera jménem Gerard Mortier.

Prostory, do kterých se vydáme za hudbou v dalším pořadu Slaná auditoria, obsahují protiklad. Pojem kaple bývá vesměs vnímán jako místo menší než kostel, ale určené rovněž k modlitbám, případně ke mším. Opačný byl ovšem příběh vzniku Betlémské kaple v srdci Prahy. Nabídla místo třem tisícovkám věřícím. Což bylo na tehdejší Prahu, kde žilo necelých třicet tisíc obyvatel, cosi neskutečného. Vznikla však za účelem, který nesměřoval k obvyklým bohoslužbám, nýbrž pro kázání. Osvětu. Jiný výklad světa než ten oficiální. A to nemohlo nenarazit.
Betlémská kaple bývá spojována s kázáními Jana Husa. Za jeho projevy sem směřovaly davy. Jenže příběh Betlémské kaple je delší a bohatší. Počínaje inspirací k jejímu názvu, která není tak jednoznačná, jak by se mohlo zdát. Přes její praktický zánik, kdy by na její budoucí obnovu málokdo vsadil zlámanou grešli. Až po novou stavbu, v níž nyní sice občas zní projevy, ovšem občanské. A zřetelněji, silněji, emotivněji hudba. Různých žánrů, ale nejvíc klasická.

Dvě data rámují vyprávění o místě, kde se koncerty konají jen jednou ročně, ale zato s železnou pravidelností, kterou narušil jen covid v roce 2020. A to přitom mají víc než staletou tradici – pravda, na řadu přerušenou, ale poté obnovenou a obdivuhodně rozvíjenou. A to už jsme u oněch dvou dat.
Jedno, 16. května 1913, přineslo do českých zemí tehdejšího Rakouska-Uherska novinku. Poprvé se pro tisíce diváků uskutečnilo operní představení pod širým nebem. A byla veliká událost. Velká sláva.
Druhé datum zní takto: 3. září 2005. Celých dvaadevadesát let je tedy od sebe dělí. Co je ovšem spojuje, není jen opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta, která při obou příležitostech zazněla. Především se jedná o prostředí, které trefně popisuje výpravná kniha Divadlo v Šárce. Vydaná roku 2013 ke stému výročí založení přírodního divadla ve zmíněné lokalitě.